Pezinok 28.12.2023. Globálneho profesora Milana Zeleného si pripomíname aj rozhovorom s profesorom Štefanom Kassayom v relácii „Hosť“.
Pán profesor, vitajte u nás. Vy ste profesor neobyčajný, globálny, pochodili ste kus sveta, ste v zahraničí, svoje skúsenosti odovzdávate naším ľuďom, povedzte nám niečo viac o svojom poslaní.
Jaké je moje poslání? No tak já jsem se v Čechách narodil a v zahraničí jsem měl možnost studovat zahraniční věci, ale vrátil jsem se i k odkazu českému, to znamená Komenského, Baťu, Čapka a tak dále, byl jsem tím úžasně inspirován a proto to mé poslání zpátky v Česku nebo na Slovensku vidím v tom obnovení toho odkazu, protože to považuji za neuvěřitelné bohatství národa, protože my jsme byli myšlenkově a i akcí, my jsme byli průkopníci ve světovém měřítku. Ján Ámos Komenský nejenomže udělal mapu Moravy a udělal orbis pictus pro děti, ale on byl oficiálně pozván, aby se stal prezidentem Harvardovy univerzity...
No a teraz vás stopnem, a vy ste tiež kandidovali na českého prezidenta?
No tak kandidovat na prezidenta politického a kandidovat na prezidenta Harvardovy univerzity, to je nebe a dudy, že jo, takže já jsem nekandidoval, já jsem jenom jaksi o tom přemýšlel, ale ta kandidatura vyžadovala celou řadu podpisových akcií a plnou řadu prostě dalších věcí, takže já jsem se potom rozhodl, že nebudu kandidovat a abych vám řekl pravdu to není moje ambice. Moje ambice je skutečně nabudit a povzbudit tyto odkazy, protože to byli z cela originální pohledy na svět, které se prostě dneska zapomněli, ale já to považuji za velikou škodu.
Robíte to ale poriadne, ste najcitovanejší autor, je to tak?
Mezi ekonomy?
Áno.
Je to tím, že já jsem hodně pracovitý a hodně jsem publikoval a ty moje práce jsou víceméně původní, já prostě málokdy opisuju, nebo jenom měním, takže když někdo chce se týma věcmi zabývat, tak většinou mně citují, takže já mám ten citační index mezi českými ekonomy nejvyšší, ale ze světového hlediska, to nic neznamená.
Hovorí sa o vás, že ste súťažili s pánom Klausom?
No, tak pan Klaus není žádný vědec, že jo, žádný odborník v tihle věcech, on je víceméně politik a ty jeho práce nebyli tak citovány.
Povedzte mi, keď porovnáte americkú odbornú literatúru s našou, aký vidíte rozdiel?
Asi v tomhle: Americká literatura odborná se snaží velmi aktivně povzbudit originální práci. Já když jsem dělal doktorát v Leicestru, tak to byl požadavek, že to co udělám musí byt nový a musí to byt publikovatelný a všechno mně to prostě v tom
podporovalo. Ta naše se mi zdá, že už tradičně po druhý světový válce sklouzla k takovému opisování, nebo jenom doplňování, ale nikdy ne výrazně originální. Ty naše školy dělají a dávají důraz na přehledy literatury, jak se vyzná člověk v literatuře, ta originalita tam není vyžadována. Jako myslím opravdu originalita, takže to bych řekl, že to je to hlavní.
Ale vy priamo učíte v Zlíne?
No, já učím v Zlíne.
Takže máte dosť skúseností.
S tím mám taky často potíže, protože ti studenti jsou připraveni určitým způsobem, s určitými směry, oni mají v hlavě určité myšlení a já pak přijdu a řeknu jim, že to je opačně, nebo, že se to má dělat jinak. Tak potom oni z toho mají disonanci, že jo, oni nevědí co teda mají dělat, že jo, já s tím mám i problémy.
Ja mám teraz otázku na vás. Porovnajte prosím americké, slovenské a české školstvo.
No, já bych řekl tak, že americké školství dává větší důraz na tuhle tu originalitu, český a slovenský se spokojuje s tím, že ten člověk obsáhl a pochopil tokový ten základní mainstream, jak říkáme, ten základní prostě pohled na ty vědecký obory a ta originalita je víceméně náhodná. Takže z tohoto hlediska je české a slovenské školství hodně orientovaný na zvládnutí
toho, co už bylo jaksi nalezeno, kdyžto třeba takový americký, anebo co znám z Taiwanu a Singapuru, takoví školství, tam se tolik nebazíruje na tom, co už je známo, nebo je už nalezeno, ale zase najdi si něco svého, najdi si svůj pohled, to se odměňuje, ne to že jste zvládnul to, co je všeobecně známo.
O vás sa vie, že dostávate časté pozvania do zahraničia, do Číny a inde.
No, tak do Číny, já jsem jezdil velmi rád, protože Čína v době, když jsem tam začal jezdit byla zhruba na začátku svého takového japonského přerodu, prvně kopírovali a potom se naučili a to byl jejich jakoby zámysl. Já jsem měl velikou radost z čínských studentů, protože oni tehdy byli uzavřeni ještě světu a měli takovej přirozenej zájem o nové věci a rádi se učili a učili se celé noci, ty kampy čínský svítili, lidi skutečně pracovali a potom, když se otevřeli světu, ten svět tam začal prostě do toho chodit, tak se naučili jenom tak prostě přijímat víceméně pasivně a dneska já už v těch studentech čínských nevidím takovou inspiraci. Tím bych chtěl jenom říct, jednak jsem si všimnul, že když máte několik kultur, které jsou originální a pracovitý a jiné jsou volnější a pasivnejší, tak když to začnete míchat, tak nikdy nevyhraje ta silnější kultura, vždycky vyhraje ta slabší. Takže se mně stalo, že ty moji čínští studenti, který jsem tak obdivoval, tak dneska jsou velmi podobni těm americkým a ti americký jsou velmi podobni těm českým, že se to prostě splývá a vždycky vyhraje ten nejnižší společný jmenovatel bych řekl.
Mám hypotetickú otázku, boli by ste rektorom slovenskej univerzity, čo by ste urobili ako prvé?
No já, jistě nevím jestli bych mohl vykonávat takovouhle funkci. Tak hypoteticky bych chtěl, aby se slovenský vzdělávání, tak
jako bych chtěl, aby se české vzdělávání stalo zase světovou špičkou. To znamená, aby jsme se zbavili tohohle toho opisování z toho okolí, aby jsme začali razit svoji vlastní cestu. Já bych skutečně chtěl, aby jsme začali vychovávat lidi, kteří budou odměňováni ve škole i ve studiu za to, že přijdou s něčím novým, že budou mít originální pohled na svět. Ne, že jenom budou opakovat a učit se naspamět nějaký poučky. To bych se snažil prorazit, no a v tom případě bych asi přestal být rektorem, protože by mně vyhodili.
Možno by ste boli minister. No takto sa spýtam, čo poviete na to, že slovenské školstvo sa mieni zmeniť k dobrému a spojiť sa s praxou a robiť niečo inak lepšie, je to reálne?
Je to reální, jenom je potřeba vyřešit problém mezi státem a státní intervencí a potřebami podnikatelské sféry. My to nemáme vyřešený a tudíž zatím to drhne v tom, že máme nějaké státní akreditační komise, které víceméně určují, co se bude učit a ta podnikatelská sféra samozřejmě chce jiné věci. Kdyby došlo k propojení mezi podnikatelskou sférou a vzdělávací sférou, úzkému propojení, takže podnikatelé by skutečně měli zájem o vzdělávání, v tom smyslu, že ho můžou používat, školy by měli zájem v tom smyslu, že můžou uplatnit ty svoje graduáty, ale to se dneska neděje, protože ty náplně dneska neberou ohledy na to. Vždyť to víte, ty státní příspěvky se určujou počtem studentů, ne počtem studentů, kteří jsou uplatnění v biznisu. V Americe máme jako kritéria, kolik ste graduoval studentů, kolik jich dostalo práci do tři měsíců, kolik dostalo práci do šesti měsíců, a za jaké platy a podle toho se určuje kvalita té školy. Jak uplatňuje svoje studenty, ne kolik jich vzdělá a potom se nestarají o to, kteří dostali práci a jakou práci, takže jenom ta změna těch kritérií, kdyby se podařila prosadit, tak ti rektoři by se začali chovat úplně jinak. Ten rektor nemůže za to, že mu dávají peníze prostě za to kolik má studentů, ale kdyby se to změnilo, kdyby se řeklo, nás bude zajímat kolik jich uplatníte, on si sám začne hledat styky s tími podniky a bude se snažit uplatnit co nejvíce takových studentů. My je vemem, ale musíte dělat tohle a tohle a on tomu bude otevřený, protože za to bude odměnovaný. Čili tohle je jedno kritérium na jakým základě se dostávají peníze na vysokou školu. Je velmi důležitý a u nás podceňovaný, protože se furt myslí, že počet studentů by měl být základem k té odměně. Počet studentů není důležitý, důležitý je počet uplatněných studentů. Já můžu být nejchytřejší člověk na světe a když nedostanu práci a budu sedět někde v jeskyni a nikdo mně nebude poslouchat, tak je to vyhozenej talent, vyhozené peníze a skaženej život. Ja musím být uplatněný a tohleto uplatnění by mělo být první prioritou českých a slovenských škol. Takže opět jsme u toho, máme to z toho státního pohledu špatně nastavený.
Pán profesor, už prešlo päť rokov, kdy ste ma pozvali na vašu sedemdesiatku do Vilémova, bol to krásny zážitok a po raňajkách som Vám dal moju knižku Tretí zväzok. Prečítali ste ju ?
Přečetl jsem ji.
A názor ?
Názor, že to je výborná věc, výborný zhrnutí, jak prostě zvládnout podnikatelství a podnikání a jaké jsou ty jaksi nejlepší pohledy, ale prostě je tam zase ten problém vůbec v té rychlé změne, když zakódujeme, zapíšeme některé poznatky, některé metodiky, některé pohledy, do jaké míry můžeme na ně spoléhat za dvacet let později a v tom máme všichni problém.
Ale žijeme a tvoríme ďalej.
No jistě. Já jen chci říct, že prostě já jsem strávil celý život psaním různých článků a knih a tak dále a tak dále. Já dneska jsem založil tu nadaci Z a mně teď víc naplňuje to, že se snažím sám to prosazovat a sám to uvádět do praxe a nejenom to nechat někde napsaný. Takže já jsem se tím poučil, že jsem celý život takhle psal a zjistil jsem, že prostě já jsem byl věděnej jako mladej, že mně říkali i v Americe, když budeš pracovat, když budeš přemýšlet, budeš nacházet nový věci, tak svět tě za to odmění, ti to ocení. A já jsem zjistil, že to není pravda, že prostě svět nechce nový věci, svět se brání a Vy musíte sám, je to Vaše povinnost. Sám to prosazovat, sám za tím bojovat, že v něco věříte a ne to nechat pasivně, protože svět je ve své podstatě velmi konzervativní a velmi těžce se pohybuje z určitých návyků a z určitých habituálnich pozic do něčeho novýho. Takže já jsem, teď co jsem skončil na univerzitě, tak mně velmi naplňuje to, že tomu dávám své vlastní úsilí, a že to beru jako na sebe, to není teda něco jako vymyslet, nebo něco jenom napsat, ale že taky má člověk určitou povinnost to prosadit a ukázat, že to funguje.
Vy ste svojím spôsobom revolucionár, revolúcia požiera vlastné deti, čo s vami ?
Já si myslím, že to je něco, co mně právě trošku mrzí, protože já tohle často slyším, že jsem rebel, anebo že jsem revolucionář, nebo že jsem nějakej neobvyklej, že mám neobvyklé myšlenky. Pro mě je to nějaké odsouzení, já bych byl radši kdyby řekli, to máš pravdu.
Ale vy ste rebel, pretože ste nespokojný s tým, čo tu je.
Já jsem vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou a tam jsme se učili marxizmus-leninizmus a vědeckej komunizmus, a já když jsem přišel do Ameriky, tak jsem nemohl nic z toho použít, takže já jsem se stal přirozeně rebelem v tomto smyslu, že jsem byl podezřívavej i k tomu, co se učím a to mně pak vydrželo i v Americe, když mně učili třeba Friedmana a monetarismus, tak oni právě používali ty samý metody jako komunisti. Friedman na straně té a té, píše se to a to a co si o tom myslíte. Já jsem napsal, že s tím nesouhlasím, no a už byli problémy, protože ta snaha z něčeho udělat doktrínu a udělat z toho dogma, udělat z toho něco trvalého, ta si myslím, že je nesprávná. Sám jste před chvílí řekl, pořád se učíme, pořád to měníme, ale vemte si keynesiasmus v ekonomice je ze třiceti let, monetarismus je z padesáti let a furt to učíme, ale ten svět se posunul někam jinam.
Bolo by o čom hovoriť ešte. Pán profesor ja vám želám, aby ste zostali rebelom, aby sme si dobre zatancovali na vašu sedemdesiatpäťku a aby sme šírili dobro do sveta. Ďakujem pekne za rozhovor.
Ďěkuju.